When everything fades out and you actually find the way you're satisfied

27. may 2013 at 16:58 | Hanča. |  Stuffs
Každý máme nějaký svůj způsob, kterým téměř dokážeme zmizet z tohoto tíživého světa a najít si svůj klid, okamžik, který pro nás znamená víc, než si jen kdy dokážeme připustit. Potřebujeme si uspořádat myšlenky, které nutí naší hlavu k explozi, potřebujeme si na chvíli odpočinout, potřebujeme ze sebe vykřičet vztek a nebo dát zelenou slzám, kteé v sobě držíme. Každý sám se sebou bojuje jinak.
Pro mě je to hudba. stačí si do uší nahlas pustit píseň, která mě dokáže probudit. Zaposlouchám se a jako kdyby pro mě nic jiného neexistovalo a to je právě to, co pro mě hodně znamená, dokážu si najít něco, přes co ventilovat všechny mé pocity.
Large
Pro někoho to může být umění, kresba, zpěv, přes co se zbaví trýznivých myšlenek, nebo propustí uzdu radosti. Někdo si jde zaběhat ven, do lesů a přes energii získá svou volnost. Každý se k tomu stavíme jinak, ale jen přes své takzvané ventily se dokážeme udržet v tomhle bláznivém světě. A kdo nemá způsob, kterým by takto proplouval, těžko se sebou a s životem bojuje.
 

Oh, if you could see me now.

23. may 2013 at 17:47 | Hanča. |  Diary
Někdy si představuji jaké by to bylo, kdyby mě nyní mohla vidět osoba, která již nežije. Jestli by se nademnou zamyslela a byla by pyšná na to, kým jsem se stala. A co bych udělala já, kdybych měla tu možnost ji znovu vidět? Nejspíš bych ji pevně sevřela v náručí a už nikdy bych ji nechtěla pustit, nenechala bych ji znovu odejít.
Babička. Ona bývala tou, ke které jsem vždy vzhlížela, vždy jsem milovala být v její blízkosti a vždy jsem trpěla, když trpěla ona.
Takový člověk, který pro vás znamená tolik, že soucítíte s ním, takových lidí na světě tolik není. Je těžké jej najít, někoho, kdo vám bude rozumět beze slov.
Large
Taky máte někoho, kdo vám neskutečně chybí a vy víte, že už už nikdy neuvidíte? Může to být kdokoliv, mazel, přítel, někdo z rodiny, kdokoliv, kdo pro vás něco znamenal. Přemýšlíte nad tím, jestli vás odněkud sleduje a myslí na vás? Nad tím jaké by to bylo, kdyby bylo vše tak, jako to bývalo dřív?
Myšlenky a pocity, které neovládneme, přivádí nám hezké vzpomínky na někoho, koho jsme milovali.

Not an ending and not a beggining.

21. may 2013 at 0:40 | Hanča. |  Diary
Nebudu se omlouvat, jsem such a bad, bad girl!
Víte, venku je prostě krásně, hezké počasí se znovu ukázalo a i přesto, jak se to někdy dokáže posrat deštěm a zimou, tak je to úžasný. Třeba miluju bouřky, je tu někdo, kdo by sdílel stejný pocit? Když obloha burácí a každým okamžikem vzduch protne ta pronikavá záře blesku? Déšť bičuje do střechy, vy si pustíte nějakou píseň a jen prostě mlčky nasloucháte? Možná jsem jenom hodně veliký snílek a šílenec. :)
Large
Chci tedy říct, že jsem zpět. Nevím, jak intenzivně a nevím, na jak dlouho, jen cítím, že s vámi a s blogem, plným mých emocí, zase znovu potřebuji být. :) Takže se mě zase na chvíli nezbavíte, jakkoli bude krátká či dlouhá. Hanča se vrátila ve velkém! S naprosto obměněnou dobrou náladou a úsměvem ve tváři.
 


I'm sorry I''m being necessarily happy.

18. april 2013 at 16:36 | Hanča. |  Diary
Omlouvám se, že jsm se dlouho neozvala. A taky možná dlouho neozvu. Venku je krásně a mně se vrátil ten starý duch, který ve mně vždy přebýval. Mám se dobře a přemýšlím nad věcma, které bych mohla dělat. S kým bych je mohla dělat. A hlavně o tom, že už nemůžu sedět zavřeá sama. To je pro mě pokrok, takže jsem spokojená.
:) See you soon, hopefully.
Tumblr_mlgg7hramh1snhmvho1_400_large

Left Alone To Cry | překlad | 3

5. april 2013 at 19:30 | Hanča. |  Left Alone to Cry
Mirror on the wall
Z Niallova pohledu
Slyším nějaký hluk. Přední dveře se otevírají a v domě se ozývají kroky.
Otevřu oči a uvědomím si, že se stále nacházím v tom malém, dřevěném domku v Mullingaru. Paul mě nepřijde brzy ráno probudit. Kluci tu nikde nejsou, neříkají vtipy a nic nedělají. Jsem teď sám.
Kroky se přibližují k pokoji, ve kterém jsem.
Opatrně vylézám z postele a dveřmi nakukuji ven. Na konci haly jsou dvě mladé ženy. Co tady sakra dělají?

The moment when it's already past and you're drowning.

4. april 2013 at 17:55 | Hanča. |  Stuffs
Okamžik, kdy cítíte těžké okovy, které vás táhnou prudce ke dnu. Už nikde v dáli nevidíte ani srpeček světla, ani kousek naděje, která by vás mohla vytáhnout z trápení. Topíte se v něčem, co vás ničí zvenčí i zevnitř a už ani nedoufáte v šťastný konec.
Ale někdy musíme někde hluboko v myšlenkách najít něco, co razjasní naše předpoklady a změní náš úhel pohledu. Všechno nemůže být nikdy černé, vždy existuje něco šťastného v naší minulosti, přítomnosti a nebo vzdálené budoucnosti, co nás dokáže nakopnout dál, postavit na nohy a vytáhnout z temných vod zoufalosti. Nikdy neztrácejme naději, protože nevíme co by se stalo, kdybychom si opravdu sáhli na dno. Vždy může být hůř, stejně jako vždy může být lépe.
Tumblr_mkp62fqdlk1rq785io1_500_large
Nikdy nezapomínejme na to, kým doopravdy jsme. Nebyli jsme narozeni pro to, abychom se stali někým jiným, než sami sebou. Máme v sobě každý něco jedinečného, co nás dělá zvláštními osobnostmi a bez té malé, třeba i na první pohled nejasné, kouzelné věci by bylo vše jinak. Nesnažme se ztratit v tom, co si o nás ostatní myslím, nebo jak nás chtějí změnit podle jejich představ. Život je jen jeden a ubíhá rychleji, než si uvědomujeme.

Wreck this journal.

1. april 2013 at 13:48 | Hanča. |  Stuffs
Kniha, kterou si koupíte za tím účelem, abyste ji zničily. Je to úžasná věc. Dokážete si na spoustě stránek vybít vztek, udělat si radost, zapsat a nebo vykreslit okamžik, na který nechcete zapomenout. Chvíle, kdy otevřu tento deník, svět pro mě mizí a já si užívám tu chvíli toho, že nic neexistuje. Jen já a pocity.
Máte někde z vás tuto knihu? Ráda bych vám ukázala tu svou.
Tumblr_mkhffzs9ja1rkk1mbo1_1280_large

Was it easy to forget it all? Seems like.

31. march 2013 at 12:27 | Hanča. |  Diary
Každý máme někdy chvíli, kdy jsme opravdu sami sebou. Představte si, že jste teď úplně sami. Nikdo vás nijak nevyruší. Zavřete oči a přemýšlejte nad vším. Nad vaším životem, minulostí, budoucností, co se stalo, anebo možná nikdy nestane. Nad přáteli, nad dnešním ránem, nad tím, co jste měli k obědu. Nad tím, jak hluboce vám bije srdce, nad tichem, které vás obklopuje. Otevřete mysl a přemýšlejte nad nad vším a nad ničím.
Ničím se nenechte omezovat, vpusťte si do uší vaší oblíbenou melodii a nechte se vést. Kam vás dovedou myšlenky, pokud jim povolíte uzdu? Na chvíli se uvolnit a vzpomínat, dumat a ničím se nestresovat. Všechno a nic.
Jaký je to pocit?
15406_400286843382716_847795561_n_large
Včera jsem přemýšlela nad tím vším, co se mi v průběhu dvou let stalo. Vždy jsem byla člověkem, který musel být ve středu pozornosti. Znal každého a s každým se ihned dal do řeči. Nedokázal chvíli postávat na nohou a když byl sám, začalo mu to lézt na mozek a hledal společnost. A co ty dva roky změnily? Jsem samotář. Jsem introvert. Jsem někdo, kdo nehledá ostatní a je radši sám.
Proč to takhle skončilo? Co tak moc změnilo mé vnitřní já k tomu, abych dopadla takhle? Furt jsem to já, mám ráda své přátele. Ale dejte mi vybrat mezi samotnou procházkou v lese s dobrou hudbnou v uších nebo návštěvy kamarádky, a já si vyberu samotu. Proč.

Next articles


Where to go next