I dream a fairytale

19. december 2012 at 20:08 | Hanča. |  Writing mood
Napsala jsem povídku. :) Byla bych ráda, kdybyste si někdo našel čas na to, abyste si jí přečetl, vkladla jsem do ní své pocity. :)
I DREAM A FAIRYTALE
Tumblr_kz784r8wiu1qb0juqo1_500_large

Byl konec dalšího nudou silně okořeněného dne ve škole a já unaveně sbírala svou tašku ze špinavé třídní podlahy. Těšila jsem se na okamžik, kdy přijdu domů a ponořím své tělo do měkkých dek a polštářů své postele.
"Cece, jdeš?" Pobídla mě jedna z mých kamarádek a nakoukla do již vyprázdněné třídy, kde jsem postávala už jenom já. V rukou jsem třímala oznámkovaný test, který jsem před pár okamžiky dostala zpět od staré, nenávistné učitelky a nervózně očima probodávala známku, která byla rudě zakroužkovaný na spodní straně papíru.


"Ne, běž." Odpověděla jsem přítelkyni a ta se ladně otočila, pohodila svými plavými vlasy a rázným dusotem mi zmizela z dohledu. Zhluboka jsem se nadechla a znovu vrátila svůj pohled na cár ve svých rukách. Zuřivostí jsem křečovitě sevřela pěsti, a s uvolněním, které mi mačkání té zbytečné snahy dopřávalo, test zmačkala do malého klubíčka, které jsem poté lehce odhodila do odpadkového koše, který stál poblíž mě.
Trochu stresu ze mě v tu chvíli odpadlo, přesto jsem neměla náladu poslouchat své přátele u oběda, nebo poslouchat doma matčiny rozkazy. Poposadila jsem si tašku, přehozenou přes své levé, sklopené rameno, a konečně se rozešla dveřmi pryč.
Tiše jsem našlapovala školními chodbami a naslouchala tichu, které školní budovu po zvonění naplňovalo. Bezmyšlenkovitě jsem ze skříňky vytáhla teplý zimní kabát, který rychle zahřál mé rozklepané tělo a rozhodně otevřelo vchodové dveře.
Okamžitě mě ovanul studený zimní vítr a rozhodil mé hnědé, vlnité vlasy, které jinak splývaly líně na má ramena. Ledové sněhové vločky mi narážely na mou teplou kůži a okamžitě se rozplývaly, čímž na ní zanechávaly pouze malinké kapičky, které pomalu stékaly po mých tvářích.
Boty mi zapadaly do bílých závějí čím dál tím víc, a já si slastně užívala pocit té předvánoční atmosféry. Ani v nejmenších mé kroky nemířily k domovu, a ani nikam, kam bych se jako v každý normální den rozešla, ale naopak. Dnes jsem si přála být sama a dala jsem volný průchod mým myšlenkám. až když mi cestu zastínila obrovská budova místní knihovny, došla jsem ke svému cíli. Silně jsem se opřela do tmavých, dubových dveří, které se s hlasitým zavrzání otevřely a tím pohltily mé tělo v náhlém teplu, které se z předsálí vyvalilo.
Příjemně jsem přivřela oči, a zastavil se až u stojanu na oblečení, kde jsem odložila vše zbytečné, co jsem u sebe měla a poté se vydala po masivních točitých schodech do druhého patra, kde jsem se zamotala mezi tisíce stojany s vybranými knížkami.
Chvíli jsem jen tak bloumala uličkami, než jsem se uklidnila a začala klidně třídit své pocity a myšlenky. Byl tu překrásný klid a ticho, a v místech, kde jsem bloudila já, už nikdo jiný nebyl. Jediné, co mi dopřávalo cestu mezi miliony knih, byly malé lampičky s mdlým světlem.
A najednou jsem ji uviděla.
Přímo naproti mně byla vystavená jedna kniha, která mě k sobě jakoby přitahovala. Nevěděla jsem proč, a jak, ale cosi mi napovídalo, jdi. A tak jsem záhadný hlas vystrašeně poslechla.
Došla jsem až k odlehlé části knihovny a uchopila do rukou zvláštní obal, který měl na své přední straně vytištěn velmi zajímavý a tajemný znak, který jsem ještě nikdy neviděla.
Pomalu jsem otevřela první list a tím se z povrchu knihy sesypala silná vrstva prachu. Dolistovala jsem až k prvním slovům, čímž začínala, a tiše se začetla.
"Jednou, o mnoho let dříve, ovšem ne tak dávno, kráčel mladý chlapec ponurou ulicí, a strnulým pohledem sledoval špičky svých bot, které se mihotaly na starém chodníku. Nevnímal okolí, ale najednou ho cosi v rozmýšlení vyrušilo. Horlivě otočil svou hlavu a zahleděl se do tmavé uličky, které se nacházela přímo po jeho levé ruce. Slyšel zvláštní zvuky a neodolal své zvědavosti. Pomalu se rozešel do šera a netrpělivě naslouchal, když se ozval zvláštní zvuk…"
Četla jsem dychtivě dál, když se kolem mě najednou hrozivě ochladilo a v dalším okamžiku už jsem nepociťovala vůbec nic, než absolutní tmu a chlad. Hystericky jsem kolem sebe těkala očima, avšak nic jsem neviděla. Prudce jsem se kolem sebe ohnala, a do ničeho jsem se bolestivě uhodila. Nechápavě jsem zatřepala hlavou, abych se zvláštního pocitu zbavila, ovšem když jsem oči znovu otevřela, zalekla jsem se.
Knihovna, stojany s časopisy a knihami, mdlé svítilny, to vše bylo pryč a já se nacházela na neznámém místě. Na kůži mě studil ledový sníh, na kterém jsem bezmocně ležela a v paži mi stále pulzovala ostrá bolest.
"Haló?" Promluvila jsem tiše a rozhlédla se kolem sebe. Neohrabaně jsem se vyhrabala ze země, a konečně poznala věci, vedle kterých stojím. Nepořádek, požární schodiště a popelnice. A nejspíše právě o jednu z nich jsem se uhodila.
"Je tu někdo?" Ozvalo se najednou za mými zády a já sebou polekaně trhla. Otočila jsem se a vykoukla ze tmy, ve kterém jsem se schovávala. Moje oči se okamžitě zastavily na mladíkovi, který stál uprostřed přímo přede mnou.
"Odpovězte!" Řekl s trochou strachu v hlase a stále zíral mým směrem. S polknutím jsem vykročila ven, až mě konečně osvítilo titěrné pouliční světlo.
Dívala jsem se do světle modrých, pohádkových očí, které jako přesně připadaly k jeho roztomilé tváři a rozčepýřeným blonďatým vlasům. Musela jsem přiznat, že vypadal jak anděl. Nikdy jsem neviděla nikoho tak… kouzelného.
"Ano, ano…" Vykoktala jsem ze sebe a přistoupila k němu ještě o trochu blíž. Neměla jsem ani nejmenší strach, že by mi něco udělal, jelikož jeho milá tvář tomu prostě odporovala.
"Myslel jsem si, jestli se třeba někomu něco nestalo, nebo tak." Odpověděl mi, a trochu povytáhl koutek do úsměvu.
"Asi, asi jsem…" Snažila jsem se nějak vysvětlit to, co tu vlastně dělám, ale nějak jsem si nemohla nic vybavit. Knihovna… tak proč jsem tady… tady. Kde to vlastně jsem?
"Jsi v pořádku?" Podíval se na mě trochu ustaraným pohledem. "Jsem Matt." Představil se ještě.
"Cece," zadrkotala jsem s návalem husí kůže a až v tu chvíli si uvědomila, že na sobě mám jen lehké tričko. A i Matt si toho všiml.
"Na," podal mi svůj černý kabát, i když jsem protestovala, přehodil mi ho přes zmrzlá ramena.
"Takže, ty…" Opakovaně jsem se snažila sestavit větu, když jsme vycházely z tmavé uličky na rušnější ulici.
"Ty jsi odsud?" Zeptala jsem se nervózně, a rozhlédla se kolem sebe. Neznala jsem místo, kde jsme byli a už vůbec jsem neznala lidi, kteří mě míjeli. Byli všichni vtipně nabalení do teplých svetrů a kabátů, které vypadaly vážně zvláštně. Jak, jak z jiné doby.
"Z Londýna? Ano!" Odpověděl mile.
Hrklo ve mně.
"Z Londýna?" Zopakovala jsem po něm překvapeně a on přikývnul. Musela jsem se zbláznit, dočista.
"A ještě mi řekni, že je rok 2100." Zasmála jsem se, a on se na mě udiveně podíval.
"Blázníš? To je ještě pěkná doba." Probodával mě očima. "Zrovna dnes přece slavíme Silvestr 1973!" Zaradoval se se zvláštním napětím v hlase. V tom okamžiku se mnou jeho slova málem praštila o zem. Snažila jsem se dýchat normálně, ale všechno v tom okamžiku mě najednou vyvedlo z míry.
"Cece, není ti nic?" Věnoval mi další z jeho ustaraných pohledů a já se snažila udržet na nohou.
"1973?"Blekotala jsem ustavičně a regulovala své chování.
Asi jsem ve snu, v nějakém hodně špatném snu.
"Nevadilo by ti, kdybych tě pozval na něco teplého k pití. Vypadáš… unaveně." Zeptal se mě s nadějí a já pouze přikývla. Nedokázala bych ze sebe v té chvíli dostat ani slovo, stále jsem očima těkala kolem sebe a sledovala všechny plakáty a noviny, na nichž se potvrzovalo to, co mi právě Matt sdělil.
Konečně mě usadil v nějaké zatuchlé kavárně a přede mnou se objevila divně zapáchající káva.
"Matte," oslovila jsem ho.
"Ano, Cece?"
"Řekl bys, řekl bys…" Odmlčela jsem se, abych nabrala odvahu. "… že jsem blázen, kdybych ti řekla, že nejsem tak úplně… z téhle doby?"
On se jenom vtipně zatvářil.
"Řekl bych, že je mi to jedno." Zřejmě mu nic nedošlo." A že mám hlad." Dodal.
"Ne, já myslím jako…"
Nestihla jsem dokončit svou větu, když mě zastavil dotek jeho teplých prstů na mé ruce, položené na chladném stole.
"Řekl bych, že si mě donutila k něčemu, v co jsem nikdy nedoufal, že se může stát."
"K čemu?" Podívala jsem se do jeho kouzelných očí a snažila se v nic číst.
"Že věřím na lásku na první pohled." Sklopil pohled, a stydlivě se mu tváře zbarvily do růžova. Musela jsem se pousmát, i když mě jeho výrok zaskočil.
"Matte, ale…" Hluboko jsem cítila, že první pohled do jeho očí něco znamenal, a on mým pocitům teď dal význam.
"10, 9, 8 ,7…" Začalo se rozléhat kavárnou, a to nás vyrušilo z rozhovoru. Matt se postavil a podal mi ruku. Ochotně jsem ho následovala, a oba jsme vzhlédli k černobílé, malé televizi visící v rohu místnosti. Ať tenhle sen nikdy neskončí.
"3,2,1!" Zakřičeli jsme společně a městem se rozlehl ohlušující zvuk ohňostroje. Ale ještě předtím, než jsem stačila odvrátit pohled k oknu, zastavili mě něčí teplé dlaně na tvářích a poté měkké hebké rty na těch mých, které mi věnovaly jeden z nejsladších polibků, které jsem kdy dostala. Tělem mi projela příjemná husí kůže a já slastně zavřela oči.
Najednou mé tělo znovu pohltil nepříjemný pocit chladna a zvláštního obratu a já se prudce zakymácela. Cítila jsem, jak dotek Mattovo rukou z mého těla pomalu mizí a vše opět pohltila temnota.
Otevřela jsem oči do mdlého světla knihovny. Už tak unavené oči se mi zalily horkými slzami, když jsem si vybavila vše, co se odehrálo.
Věděla jsem, že to nebyl sen, jelikož na svém těle jsem měla stále položen tmavý, černý kabát, který byl nasáklý příjemnou vůní. Nejspíš mi kniha darovala to, co jsem si z celého srdce přála. Lásku.
"Ne," vyděšeně jsem natáhla jsem ruku ke knize a prsty chtivě přejela po jejích písmenkách.

Za všechny názory budu vděčná! :)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anýý Anýý | Web | 19. december 2012 at 21:18 | React

ten kluk musel být úžasnej, a jak jí řekl, že věří na lásku na první pohled:3
celkem bych chtěla, aby se mi tohle stalo, i když bych se asi zbláznila, kdybych se dozvěděla, že jsem v roku 1973:DDD

akorát nechápu tohle .. " ...Musela jsem se pousmát, i když mě jeho výrok zaskočil.
"Nialle, ale…" Hluboko jsem cítila, že první pohled do jeho očí něco ... "
vždyť on se jmenoval Matt , ne?:'DDD:P

2 Carlos Carlos | Web | 19. december 2012 at 22:26 | React

tak můj názor už znáš. :P :))
to já říkám pořád, že to mělo skončit už tak u páté série.. protože do té doby je to úplně nejlepší. :D a ta šestá byla taky dobrá, ale prostě už nemusela být.. jsem ráda, že někdo má stejný názor jako já, že už je toho moc.. všichni by totiž chtěly pořád další a další díly.. no, je vidět že tomu nerozumí.. :DDDDD
Otevři Oči byla úžasná povídka.. já jsem jí četla ještě na tom blogu od Dem. :D vážně nechápu, jak někdo něco takového může napsat. :D klobouk dolů. :) a to je slabé slovo.. :D

3 Prcek Prcek | Email | Web | 19. december 2012 at 23:12 | React

Páni. Tohle je vážně moc krásně napsané :) A ten příběh... okouzlující ;). Chtělo by to pokračování...!

4 Carlos Carlos | Web | 19. december 2012 at 23:39 | React

Já jsem taky skoro brečela.. tenhle díl (nebo spíš dvoudíl ;D)  se jim moc povedl. :3 a.. nemáš vůbec zač. taky píšu povídky a úplně mi ke štěstí stačí, když někdo napíše 'pěkné' nebo 'těším se na další díl' .. ale takový lidé si to většinou nečtou, jen chtějí oplátku komentář :DD ale mně je to jedno.. :DD a když se potom někdo rozepíše jak se mu to líbilo, tak takový lidí úplně miluju. :DD

5 fashi fashi | Web | 20. december 2012 at 17:04 | React

krásný, já psát neumím.. Takže obdivuju ;)

6 Anýý Anýý | Web | 20. december 2012 at 21:26 | React

[1]: nevadí:)
každý se plete:):D!!

7 Kejm Kejm | Web | 21. december 2012 at 6:08 | React

jen tak dál :)

8 raspberry raspberry | Web | 25. december 2012 at 19:26 | React

"Dívala jsem se do světle modrých, pohádkových očí, které jako přesně připadaly k jeho roztomilé tváři a rozčepýřeným blonďatým vlasům. Musela jsem přiznat, že vypadal jak anděl." - ahahahah, Niall is everywhere. :D
Četlo se mi to moc dobře, tys to totiž dokázala napsat tak, že se do toho příběhu dokážou ostatní vcítit a celý ho prožívat.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement