Seems Breathtaking | 1

29. december 2012 at 21:54 | hanča. |  Seems breathtaking
Tak nějak jsem samu sebe dokopala k další povídce, která se mi opravdu zamlouvá. :) Přináším první díl a byla bych ráda, kdybyste si ho někdo přečet a zanechal váš názor. :)
Bude to taká fantasmagorie. :D
Fantasy, romantická


Tiše jsem našlapovala zamlklou večerní Prahou a snažila se vyhýbat velkým loužím, kterými byla poseta celé ulice. Sníh pomalu tál před očima a nevypadalo to, jako že je zrovna tuhá a ledová zima. Ruce jsem si slastně zabořila ještě hlouběji do již nahřátých kapes u mého kabátu a bradu si schovala za huňatou šálu, která mi chránila krk před návaly větru.
Nervózně jsem se rozhlížela všude kolem sebe a letmo registrovala, jak tma pohlcuje všechny domy a stěny a noc si zaujímá svou část dne.
Při chůzi jsem přemýšlela nad vším dosavadním, co se mi v životě stalo a nedokázala vymyslet ani jedinou ubohou věc, která by dokázala na mé tváři vytvořit alespoň hraný úsměv.
Nevědomky jsem nakročila nad malou loužičku a se šplouchnutím šlápla do nejšpinavějšího bláta, jenž si má bota mohla vybrat. Ovšem špinavá podrážka by nebyla vůbec nic oproti tomu, co následovalo díky mé snad nadpřirozené nešikovnosti.
Někde daleko od mé maličkosti v centru živé Prahy zatroubilo auto a já ten kňučivý zvuk slyšela, jako kdyby se ozval přímo vedle mě. Leknutím jsem nadskočila, s nohou stále zakořeněnou v lepivém blátě a má bota se po kluzkém povrchu jednoduše sklouzla. V okamžiku, kdy jsem letěla vzduchem a neměla ani titěrnou šanci kontrolovat svůj dopad, jsem přesně věděla, že projít se dnes večer městem nebyl zrovna ten nejlepší nápad.
"Au," zanaříkala jsem do stálého ticha ponuré ulice, když se můj zadek rozplácl o tvrdý chodník a sebral všechnu špínu, která mu přišla do cesty.
"Za co mě kdo trestáš!" Vzhlédla jsem k obloze a vznesla všechny nářky, jež mi zrovna proplouvaly hlavou.
A pak se to stalo.
Jediný pohled mi uvízl na malé věcičce, která ležela vedle umouněného kanálu.
S námahou jsem se vyhrabala na své rozklepané nohy a vypadala se k předmětu, který jakoby mě hypnotizoval. Oči malou věc upřeně probodávaly a mé kroky si mířily po dlážděném chodníku louže nelouže.
Nevím proč, ale něco mě na tom tak moc fascinovalo, že jsem tu věc musela uchopit ve své ruce. Znáte ten pocit, když jsme byli malé děti a maminka vám řekla, ať nestrkáte prsty na ten horký hrnec? Nebo ať nejíte ty korálky? V mysli jsem se přemlouvala, ať se na ten předmět vykašlu, ale mé tělo dělalo přesný opak. Chtělo to.
Potichounku jsem došla až ke kanálu a z výšky shlížela dolů. Byla to malá krabička, která vypadala úplně obyčejně, ale něco mi tajně našeptávalo, že to není pravda ani v nejmenším.
Aniž bych se kontrolovala, shýbla jsem se dolů a vyzvedla maličkost ve své rozechvělá dlani do svého náručí, kde jsem podivný předmět obhlížela ze všech stran.
Nedokázala jsem se bránit záludné zvědavosti a netrpělivě přiložila bříška prstů na víčko krabičky a nesměle ho uchopila v rukou. Co si myslíš, že uvnitř najdeš, Nel?
Po malé chviličce jsem prsty konečně opatrně nadzvedla a tím odkryla i dřevěné víčko, což mi i ukázalo obsah malého překvapení.
"Co je to?" Zamumlala jsem si pro sebe a nechápavě svěsila dolu ramena. Obočí se mi svraštilo nevědomostí a já hleděla hluboko dovnitř krabičky?
"Kamínky? Vážně?" Povzdechla jsem si hlasitě, čímž se z povrchu odlétl zbytek stříbrného prachu, který se tam nejspíš držel už dlouho. Všechna ta magie, v kterou jsi zoufale doufala, jsou jen nějaký blbý šutry!
"Kruci!" Zakřičela jsem do tmy a naštvaně vložila ruku do malinkého předmětu, odkud jsem vytáhla jeden z křídově bílých kamínků, vytvarovaných do zvláštních tvarů. Se zájmem jsem si ho přehazovala v dlani. Blbý šutr, blbý.
"Proč, proč nemůžu mít šťastný život!" Hystericky jsem ze sebe dostala vzlyky tlumený výkřik a rukou se rozmáchla za sebe. Prudce jsem s ní švihla a z mé dlaně ladně vyletěl malý, bílý kamínek, jenž se v dalším okamžiku roztříštil o mokrý chodník pode mnou. Avšak to nebylo to poslední, co se stalo. Ihned poté, co se bílé střípky rozletěly všude kolem mě, vznesl se od zemně stříbrný oblak dýmu, který mě rychle a děsivě začal schovávat ve svém nitru.
"Co, to…" S ustaranou tváří jsem se těkavě rozhlížela kolem sebe a vdechovala částečky dýmu, který už mě nedobrovolně zahalil. Prudce se mi zatočila hlava, jako kdybych dostala silnou ránu přímo do spánku a před očima jsem neviděla nic jiného, než stříbrné odlesky.
"Pomoc." Přelezlo mi líně přes ústa těsně předtím, než jsem ztratila kontrolu nad svým tělem a podvolila se těžkým nohám, jež mě nechaly dopadnout na ledovou zem.

Vše utichlo tak, jako to ve staré ulici bylo zvykem, jen za jednou prosklenou vitrínou zašlého, již nepotřebného obchodu, stála postarší babička. Hleděla ven přes umouněné sklo a mnula si prsty v klíně. Když její postarší zrak zaostřil zvláštní oblak, jenž se vytvořil uprostřed ulice a vzápětí stejně magicky zmizel.
"Držím palce." Usmála se vrásčitou tváří a zmizela v zákoutí obchodu.

"Už je čas vstávat." Probudil mě z tvrdého spánku něčí milý hlas plný něhy a já se zavrtěla v měkkých polštářích. Přinutila jsem se slabě pootevřít oči, do kterých mě okamžitě praštilo silné ranní světlo, jež pronikalo do mého pokoje okenními tabulkami.
"Honem!" Řekl hlas znovu, až jsem sebou poskočila a svižně se na posteli posadila. Mé oči si na zář už zvykly, a tak jsem se rozhlédla po pokoji a nebyla jsem schopná slova.
"Jak moc se člověk musí opít, aby nevěděl, kde je?" Vypustila jsem šeptem přes rty a nevěřila tomu, co vidím. Přepychový pokoj s krásnými odstíny béžové a bílé, kde vynikalo spoustu překrásných skříní a v rohu byla postavena masivní pohovka.
Prudce jsem vyhodila ruce k obličeji a začala si dychtivě třít víčka tak, abych se zbavila zvláštního snu. Ovšem když jsem se znovu rozhlédla kolem sebe, nic se nezměnilo.
Přešla jsem i k horší, bolestivější variantě a přiložila ruku ke své kůži na paži a nerozvážně se štípla.
"Au." Pípla jsem, ale ani po bolestivém zákroku se mé okolí neměnilo.
Křečovitě jsem se dívala kolem sebe a hlasitě si povzdechla a poté uslyšela kroky, které se ozývaly od otevřených dveří.
"Má sestra se uráčila vstát." Ozvalo se sarkasticky a o futra se následně opřel mladík s kudrnatými vlasy, které mu spadaly okolo celého obličeje. "Schválně, kdo sežere všechna vajíčka k snídani." Vyplázl na mě jazyk a zmizel v chodbě.
Já stále seděla přikovaná k posteli a cítila se jako v transu.
"Jsem blázen." Pokrčila jsem zoufale rameny a hodila sebou do měkkých polštářů.


Další slátanina mých myšlenek, ale musím uznat, že se mi zatím docela líbí.
Kritiku, kritiku, názory, názory! :) Byl bych ráda za vše, co by mě podpořilo v dalším psaní. :) Takže, četl by to někdo? :) Děkuju!
 

Be the first one to judge this article.

Poll

čteš rád/a?

ano
ne
někdy

Comments

1 Mihalka. Mihalka. | Web | 29. december 2012 at 22:20 | React

Tak tak !:-*
Děkuju za radu, potěší to:-) Znaším se být v pohodě. Ale prostě občas mám ty slabší chvilky. Né občas. Dost často. Snad bude líp.  A opravdu děkuju!

2 Wewe Wewe | Email | Web | 30. december 2012 at 11:01 | React

Máš rada Anglický jazyk? Čitaj: http://loved-one.blog.cz/1212/english-lessons-prihlaska ;)

3 XOXO XOXO | 30. december 2012 at 11:14 | React

Wow, dokonalé :O :) Těším se na pokráčko :) A máš moc pěkný blog :)

4 Dem. Dem. | Web | 30. december 2012 at 12:51 | React

Je to úžasné! Ostatně, jako vždy. :D Ty prostě neumíš psát jinak než úžasně. :) Mě se líbí, jak to bylo vše popsané na té ulici, ale doufám že se zachvíli všechno vyjasní a bude tam i ta romantika - jinak mě to nebude bavit. :'DD Nejsem na fantasy, sežerte mě za to! :D

btw: Proč mě tam máš 2x? :D :D

5 Isa Isa | Web | 30. december 2012 at 19:36 | React

Já budu číst všechno, co napíšeš ty. :) Vím, že to vždycky bude stát za to. :) Je to perfektní začátek. Jsem nadšená z toho nádechu fantasy. Je to super, těším se na další díly. :) A čekám nějaké vysvětlení toho, co se stalo. :D

6 Alice Alice | Email | Web | 5. january 2013 at 13:40 | React

O Maj Gásh! Píšeš úplně úžasně. Kéž bych taky tak uměla psát :) Je to báječný :)

7 Ter. Ter. | Web | 5. january 2013 at 22:12 | React

Nestíhám, nestačím. :D Mám rozečteno tři pr*ele povídek, ale já prostě neodolala a musela začít číst i tu tvojí. :D Při čtení té jednodílovky s Louisem se mi prostě vybavil ten tvůj báječnej styl psaní a.. Jsem v tom znovu, jsi jako droga. :D :* A navíc ty dva v tom úvodníku. :3 :D
To, jak se do toho vžíváš je prostě neskutečný. :') A hlavně některý ty seky tam.. Luxusní! :D Rozhodně budu číst!! :) Tatínek holt bude muset počkat trošku dýl, než se sem zase dostane! :D

8 thatcrazytina thatcrazytina | Web | 12. january 2013 at 19:19 | React

Omg, to je boží, jdu na další!! :O :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement